FRANTIŠEK KŘIŽÍK PATŘÍ MEZI NAŠE NEJVÝZNAMNĚJŠÍ ELEKTROTECHNIKY, NAZÝVÁN BÝVÁ ČESKÝM EDISONEM, SE KTERÝM JEJ POJÍ OBOR I ROK NAROZENÍ, A ZÁROVEŇ JE PŘEDNÍ OSOBNOSTÍ SVOBODNÉHO ZEDNÁŘSTVÍ, JEDNÍM Z TĚCH, KTEŘÍ SE DOKONCE POKOUŠELI ZALOŽIT ZEDNÁŘSKOU DYNASTII.
František Křižík je příkladem českého ekonomického úspěchu. Narodil se do chudé rodiny. Jeho tatínek byl v Plánici u Klatov ševcem. Byl vymodleným jediným dítětem svých rodičů. Na střední školu začal Křižík chodit do Klatov, jeho rodiče podporovali synovo vzdělávání a poslali jej na reálné gymnázium do Prahy. Maturitu sice z ekonomických důvodů nesložil, ale i tak byl přijat jako mimořádný posluchač na techniku, kde studoval v letech 1867–69. Tato krátká doba mu stačila na dosažení inženýrského titulu.
Svou pracovní kariéru zahájil v mechanické dílně Markuse Kaufmanna, kde se vyráběly signální a telegrafní přístroje pro železnici. Ve službách této firmy také působí v Sedmihradsku a posléze je poslán k Severní dráze Ferdinandově do Olomouce jako dozorce signálních přístrojů. U drážních zařízení pracuje i v Krnově a nakonec v Plzni, kde má na starosti telegrafii a technický provoz. Díky dobrým pracovním výsledkům a řadě návrhů na technická zlepšení si zajistil rychlý služební postup. Prvním jeho vynálezem bylo elektrické staniční návěstí, které zabraňovalo srážce vlaků. Nejvíce jej však proslavila zdokonalená oblouková lampa, za niž dostal roku 1881 na mezinárodní elektrotechnické výstavě v Paříži zlatou medaili. Křižík si vedle práce pro železnici zřizuje i vlastní podnik s vývojovým oddělením, nedostatek kapitálu jej však mnohdy nutil čerpat nevýhodné úvěry, a proto jeho továrna nebyla dlouhodobě prosperujícím podnikem. Po úspěchu obloukové lampy opouští práci pro železnici a věnuje se pouze své továrně. Roku 1883 se s rodinou (z 8 dětí se dospělosti dožily 3) i firmou přestěhoval do Prahy, kde již dříve získal řadu prestižních zakázek (např. osvětlení Národního divadla či Žofína). Elektrické osvětlování měst a stavby elektráren (celkem 130) byly zásadní položkou jeho podnikání.
Přelom 80. a 90. let mu přinesl další úspěchy, stal se klíčovou osobností organizačního výboru Jubilejní výstavy, konané roku 1891, na níž doslova zazářil se světelnou fontánou a rovněž uvedl do provozu první elektrickou tramvaj z Letné ke Královské oboře (Stromovce). Elektrizaci železnice si vyzkoušel v první dekádě 20. století na trati z Tábora do Bechyně. Spolu s úspěchy přicházejí i čestná ocenění, včetně jmenování členem vídeňské panské sněmovny (horní – císařem jmenovaná – komora parlamentu).
Sázka na stejnosměrný proud, odmítnutí spojení podniků se závody úspěšného konkurenta Emila Kolbena a nevýhodné financování přivedly v období před první světovou válkou Křižíkovu firmu do ekonomických problémů, firmu v podstatě přebírá Pražská úvěrní banka. Roku 1917 se pak jeho podnik mění na akciovou společnost (Křižík-Chaudoir, a. s.), Křižík sice zastává funkci předsedy správní rady, ale čím dál tím více se realizuje ve své soukromé laboratoři.
Křižík měl silné vlastenecké cítění, které dával najevo i v dobách zlých, zároveň měl velmi vyvinutý i sociální smysl, ve své továrně praktikoval patriarchální přístup, takže mezi jím – jako Mistrem – a zaměstnanci, které ani v krizích nepropouštěl, panoval osobní vztah. Křižík ovdověl roku 1923, pevné pouto však v jeho rodině fungovalo i nadále. Zemřel na statku svého syna Jana ve Stádlci u Tábora.
Mezi svobodné zednáře vstoupil František Křižík již v průběhu svého plzeňského pobytu, konkrétně v roce 1881, a patřil spolu se svým kolegou Ludwigem Piettem ke kroužku, z nějž se po vzniku republiky vyvinula jak česká lóže Josef Dobrovský, tak německá Ludwig Piette. V té době však již Křižík žil v Praze a příslušel nejprve k první lóži Jan Amos Komenský a později Sibi et posteris. Mezi svobodné zednáře přivedl jak svého syna, ten byl přijat roku 1920 do lóže Komenský, tak zetě a vnuka. Křižíkovo angažmá ve prospěch svobodného zednářství tím ani zdaleka nekončilo. Byl to on, kdo nabídl prostory pro Velikou lóži, která se od roku 1936 scházela v budově Křižíkových závodů v Divišově ulici (dnes Radlická) na Smíchově. Jeho rodina a členové jeho lóže se rovněž postarali o vybavení těchto prostor. Když se lóže Sibi et posteris v říjnu 1938 chystala k uspání, ze svého jmění vyčlenila sumu pro jednoho až dva chudé české chlapce z Hlávkových kolejí studující elektrotechniku či strojírenství s tím, že fond bude nazván „Místem Dra Františka Křižíka“. Lóžový archiv pak byl uschován v Křižíkově mimopražském sídle v okované bedně.
František Křižík byl bezpochyby mimořádnou osobností nejen pro českou techniku, podnikání, ale i ve společenském životě. Těšil se mimořádné autoritě a oblibě. Když v průběhu protektorátu téměř stoletý zemřel, jeho pohřeb na Vyšehradském hřbitově se stal tichou národní manifestací.
Pokud máte zájem o více informací, pište prosím na adresu:
info@lmost.cz