Historie svobodného zednářství v českých zemích připomíná tok podzemní říčky Punkvy v Moravském krase, která na dlouhé chvíle mizí lidským zrakům v podzemí, aby se pak opět vynořila. Počátky zednářství v naší zemi sahají do roku 1741, vrcholí za vlády císařů Josefa II. a Leopolda II., ale již v roce 1794 dochází k nucenému ukončení činnosti lóží v důsledku obav rakouské reakce před vlivy Velké francouzské revoluce.

K pokusům o obnovení zednářské činnosti dochází – neúspěšně – nejdříve v roce 1811 a pak v revolučním roce 1848. Někteří významní představitelé kulturního a vědeckého života, například světoznámý fyziolog Jan Evangelista Purkyně, se stávají členy zednářských lóží v sousedním Prusku, po návratu do vlasti jsou však nuceni se od své zednářské minulosti distancovat. V liberálnější atmosféře konce 19. století vznikají v Čechách zednářské spolky, jejichž členové působí v lóžích mimo hranice vlasti, především v Sasku a v Uhrách, kde byla činnost zednářských lóží povolena. Z těchto zárodků vzniká po roce 1918 svobodné zednářství v Československu, charakterizované činností dvou velkolóží – německé a československé. Jejich činnost končí v době nacistické okupace, kdy svobodní zednáři patří k nejpronásledovanějším skupinám obyvatel, ale kdy se také bratři výrazně podílejí na protinacistickém odboji a mnozí z nich za svobodu a vlast obětují svůj život.

Po osvobození Československa v roce 1945 nastává krátké období, ve kterém zednáři obnovují své práce, ale po nástupu komunistů k moci v roce 1948 dochází k utlumení a na počátku padesátých let k úplnému uspání všech zednářských lóží až do roku 1990, kdy se svobodné zednářství stává opět součástí života společnosti svobodné České republiky.

Svobodní zednáři v 18. století netvořili početnou skupinu lidí – jejich počet dosahoval nejvýše několika set mužů –, zasáhli ale svým počínáním hned do několika oblastí života.

Významnou roli v životě osvícenské společnosti sehrál zednářský filantropismus.

Již během katastrofální povodně v roce 1784 získali zednáři sympatie veřejnosti statečným osobním nasazením při záchranných pracích i pořádáním úspěšné peněžní sbírky určené na pomoc postiženým povodněmi.

Chloubou zednářské filantropie byly sirotčinec sv. Jana Křtitele i pátý nejstarší ústav pro hluchoněmé na světě, založený a vydržovaný zednáři v Praze. Svobodní zednáři se výrazně podíleli i na kulturním životě své doby. Pražský tiskařský magnát Schönfeld skupuje pro své soukromé muzeum řadu cenných předmětů během dražby rudolfínských hradních sbírek, nařízené císařem Josefem II., vznikají vzorné osvícenské knihovny na zámcích zednářské šlechty, v lóžích pracují i významní herci tehdejšího „Národního divadla“ zbudovaného hrabětem Nostitzem. Triumfální úspěch Mozartových oper v tomto divadle má své pozadí i v přijetí geniálního skladatele jeho pražskými bratry.

Veřejnost tráví své nedělní chvilky v městských parcích, původně zbudovaných ze soukromých prostředků aristokratů – členů zednářských lóží. Největší zásluha však zednářům 18. století patří za rozvoj vědy a položení základů vědeckého života v zemi.

Mezi zakladateli hlavních vědeckých institucí 19. století, jejímiž nástupci jsou dnes Akademie věd ČR, Národní muzeum a Zemské muzeum v Brně, jsou převahou zednáři. Zednáře nacházíme i při vzniku Národní knihovny v Praze a v řadách bratří v zednářských lóžích nalézáme i přední vydavatele a nakladatele, kteří svými tisky šíří vzdělání a osvětu.

V období tzv. první republiky byly zednářské lóže páteří republikánské myšlenky, ale navíc přispívaly k porozumění mezi jednotlivými národy žijícími v předválečné, národnostně smíšené Československé republice. Výsostným dokladem této národnostní tolerance, tolerance, která je základní vlastností zednářského etického kodexu, je i zednářská spolupráce německých a českých lóží v Československu.

Mimořádnou pozornost si proto zaslouží činnost Veliké lóže „Lessing zu den drei Ringen“ sdružující německé lóže v ČSR. Odkaz zednářské tolerance a spolupráce jistě nic neztratil na své závažnosti ani v současnosti.