JEN MÁLOKDO BYL PO VÍCE NEŽ ČTYŘI DESETILETÍ TAK VEŘEJNĚ ZNÁMOU TVÁŘÍ ČESKÉHO ZEDNÁŘSTVÍ JAKO PRÁVĚ JAROSLAV KVAPIL. MŮŽEME JEJ VEDLE MUCHY POVAŽOVAT ZA JEDNOHO Z NEJHORLIVĚJŠÍCH PROPAGÁTORŮ ZEDNÁŘSTVÍ, KTERÉ NALEZLO ODRAZ V CELÉ ŠKÁLE JEHO AKTIVIT, VČETNĚ OPAKOVANÉ SNAHY O VEŘEJNOU OBHAJOBU V DOBÁCH, KTERÉ ZEDNÁŘSKÝM AKTIVITÁM PŘÍLIŠ NEPŘÁLY. KVAPILOVA SNAHA SE MOHLA JEVIT JAKO NEBEZPEČNÁ NEJEN PRO NĚJ, ALE BYLA BEZPOCHYBY ODRAZEM JEHO VNITŘNÍ INTEGRITY.

Kvapil pocházel z Chudenic na Klatovsku (nar. 25. září 1868), středoškolská studia dovršil v Plzni a v Praze studoval medicínu a filosofii, ani jednu fakultu však nedokončil. Jeho prioritou se stala žurnalistická činnost, pracoval jako redaktor v řadě novin a časopisů – Hlase národa, Národních listech, České stráži a Zlaté Praze. Ve svých 22 letech se seznámil s osudovou ženou svého života, s o osm let starší herečkou Hanou Kubešovou. V roce 1894 se Kvapil žení, Hana Kvapilová patří v té době k hvězdám činohry Národního divadla a je to ona, která jej přivádí k zájmu o divadlo. Jaroslav Kvapil píše verše, libreta, divadelní hry, překládá. Těžiště jeho činnosti se však přesouvá k divadelní (a posléze i filmové) režii a dramaturgii. Kvapil patřil k režisérské špičce v Národním a posléze i ve Vinohradském divadle, působil i jako šéf činohry, pod jeho vedením jsou českému divákovi přiblíženy moderní evropské trendy v divadelní produkci, režíroval ročně přibližně 10–15 nových inscenací od Shakespeara přes Ibsena po Jiráska a bratry Čapky.

Kvapil se angažoval také ve veřejném a politickém životě. Byl jedním z nejaktivnějších účastníků domácího odboje za první světové války, právě díky němu získaly akce Tajného výboru Maffie dokonalou režii a vyznění, byl to on, kdo nastylizoval a zrealizoval Manifest českých spisovatelů, jeden z nejvýraznějších apelů na odpovědnost volených zástupců, jaký u nás vznikl. Kvapil projevil mimořádnou osobní statečnost a obětavost. V letech 1918–1920 byl Jaroslav Kvapil poslancem za liberální Národně demokratickou stranu, působil i jako vrcholný úředník ministerstva školství a národní osvěty. Tato činnost však nebyla jeho srdeční záležitostí, i když měl na starosti právě divadla. Kvapil se aktivně zapojil i do odboje v období protektorátu (skupina Lípa, Přípravný národně revoluční výbor), v letech 1944–1945 byl vězněn. Roku 1946 byl Kvapilovi udělen titul národní umělec a ještě před tím získal titul doktor honoris causa na Univerzitě Karlově. V únorové krizi roku 1948 jako jediný z divadelníků podepsal výzvu k zachování demokracie, kterou iniciovaly demokratické strany. Kvapil zemřel 10. ledna 1950. Jeho pohřeb byl vypraven z Národního divadla, pohřben je v rodných Chudenicích.

Kvapil byl tedy člověk velmi aktivní umělecky i občansky, a nejinak tomu bylo s jeho zednářskou angažovaností. Patřil k vůbec první generaci českých zednářů, byl jedním z nemoha českých členů německé lóže Hiram, která působila v Praze od roku 1909. Nepatřil ale mezi její zakládající členy. Kvapil byl vlastenec a přes počáteční dobrou víru se i jemu v průběhu Velké války zdálo, že udržet dosavadní „bratrství“ mezi Čechy a Němci ani v rámci svobodného zednářství není možné. Byl to on, kdo zahájil legendární schůzi 26. října 1918, při níž byla projevena vůle českých zednářů vytvořit vlastní lóži Jan Amos Komenský. Zároveň ale nebyl osnovatelem konfrontačního jednání s německými zednáři, snažil se nejen v tomto případě dostát poslání šířit toleranci a podávat ruku ke smíru. Kvapil byl zároveň velmi vhodným reprezentativním i organizačně zdatným typem pro to, aby obsadil v konstituujícím se československém zednářství vrcholné funkce. On to byl, kdo se stal prvním Mistrem lóže J. A. Komenský, zároveň měl ovšem z odboje úzké osobní vazby k předním osobnostem lóže Národ, takže i jeho diplomatickému umění může čs. zednářství vděčit za konstruktivní přístup v letech budování struktur. Kvapil se stává prvním Velikým mistrem Národní veliké lóže československé, a je nesporné, že se jedná o osobnost s vysokým morálním kreditem a zároveň touhou v zednářství se skutečně angažovat. Po deseti letech působení v lóži Komenský se Kvapil stává zakládajícím členem výroční a prominentní lóže Pravda vítězí, kterou roku 1928 vytvořily skutečné celebrity zednářské i společenské. Jaroslav Kvapil patřil mezi svobodnými zednáři mezi „rodinné stříbro“. Odmítal akceptovat uspání lóží za druhé republiky, stejně jako odmítal po roce 1945 diplomatické tance kolem obnovování svobodného zednářství. Jeho vize byla jednoduchá – sebevědomě a hrdě navázat na předchozí činnost, nenechat zpochybnit právo zednářů na existenci v osvobozeném Československu. V tomto svém počínání však narazil na mladší činovníky, kteří vedle zednářských zájmů více reflektovali i své politické ambice. Po Únoru pomohl zednářství provést šílenstvím akčních výborů, jeho rozpuštění roku 1951 se nedožil.