VEDLE ALFONSE MUCHY MĚLO ČESKOSLOVENSKÉ ZEDNÁŘSTVÍ VYŠŠÍCH STUPŇŮ DRUHOU PROFILUJÍCÍ OSOBNOST PRÁVĚ V PRÁVNÍM HISTORIKOVI PROFESORU JANU KAPRASOVI.
Narodil se 17. ledna 1880 v Brně do rodiny pedagoga a psychologa Jana Nepomuka Kaprase. Jeho otec byl matematik a filozof, dlouholetý středoškolský pedagog a průkopník pedopsychologie.
Jan Kapras maturoval na gymnáziu v Brně, poté studoval práva na univerzitě v Innsbrucku, Berlíně a v Praze, kde dosáhl doktorátu (1903). Na právnické fakultě Univerzity Karlovy již zůstal, nejprve se zde habilitoval, a od roku 1910 působil jako profesor právních dějin. Vedle toho v sobě snoubil řadu klíčových funkcí jak v České akademii věd a umění, tak v Královské české společnosti nauk. Na právnické fakultě vybudoval vlastní právně-historickou – tzv. Kaprasovu školu.
Jan Kapras je syntetikem českých právně-historických dějin (Právní dějiny zemí koruny české, I–III, Praha, 1913–1920), specifickou pozornost věnoval právním dějinám vedlejších zemí, Slezska, Lužice a Kladska, a také studiu národnostního vývoje a menšinové a jazykové otázky v českých zemích. Patřil i k významným encyklopedistům, především co se týká Ottova slovníku naučného nové doby). Po roce 1918 se podílel na mezinárodněprávním zakotvení a vymezení hranic Československa. Kapras byl členem čs. mírové delegace na pařížské mírové konferenci, v letech 1920–1927 byl členem československo-polské delimitační komise. Od mládí se angažoval i ve veřejném životě a byl publicisticky činný, před první světovou válkou to bylo v řadách strany Státoprávně pokrokové, v letech 1918–1935 byl Jan Kapras vrcholným představitelem Československé národní demokracie. Vedl tuto stranu na Vinohradech, kde byla vůbec nejsilnější, patřil mezi úspěšné komunální politiky. Od roku 1929 byl senátorem za Národní demokracii, a to až do roku 1935. Dále byl Kapras i vlivný popularizátor, často se vyjadřoval k aktuálně politickým tématům, a to právě v intencích jeho – národně demokratické – Kramářovy nacionalistické, liberální strany.
Nejzásadnějším politickým činem Jana Kaprase byla jeho účast ve třech vládách druhé republiky a protektorátu, kde působil od 1. prosince 1938 do 19. ledna 1942 jako ministr školství a národní osvěty. Byl v mimořádně složité situaci, protože právě v této době se nacisté rozhodli český prostor germanizovat, přičemž součástí řešení české otázky bylo rovněž uzavření českých vysokých škol nejprve na tři roky (od 17. listopadu 1939) a nakonec definitivně. Kapras usiloval o zachování kulturní autonomie a její využití v národně obranném zápase a snažil se čelit germanizaci v oblasti školství. Jeho národně pevné postoje, zednářství a důsledná retardační politika prosazované především premiérem Aloisem Eliášem měly za následek, že do nové vlády nebyl Kapras přijat, ba naopak byl vystřídán kolaborantem Emanuelem Moravcem. Po válce se již na univerzitu nevrátil. Byl postaven před Národní soud, kolaborace mu nebyla prokázána. Zemřel 13. května 1947 v Novém Bydžově, odkud pocházela rodina jeho otce a kam se stáhl po odchodu z ministerské funkce.
Pokud se týká svobodného zednářství, dostal se k němu Jan Kapras prostřednictvím Františka Síse. Patřil totiž spolu s dalšími intelektuály do redakčního kruhu časopisu Národ a odtud vedla poměrně přímá cesta do stejnojmenné zednářské lóže. Kapras od počátku patřil k velmi angažovaným zednářským činovníkům, již při vzniku první (a nikoli definitivní) Velké lóže, iniciované roku 1920 z lóže Národ, zastával funkci Velkého Pokladníka. Patřil k těm, kteří se snažili vnést po překotné zakladatelské fázi co nejrychleji do zednářského řetězce platná pravidla a přispět ke konsolidaci v rámci standardních postupů, rovněž se snažil přispět k propojení zednářů z okruhu Národa a lóže Jan Amos Komenský. Kaprasovu aktivitu najdeme i za vznikem Nejvyšší Rady, přičemž již od počátku a trvale patřil mezi její čelné funkcionáře. O jeho administrativním úsilí v této oblasti svědčí i rozsáhlá zednářská agenda zachovaná v jeho pozůstalosti. Jan Kapras patřil mezi ty české zednáře, kteří tuto svou příslušnost neskrývali. Proto byl v období protektorátu mnohokrát pro své zednářství skandalizován, na druhou stranu mu to však zpočátku nebránilo vykonávat ministerskou funkci, navíc funkci ministra školství a osvěty. Sám Kapras se v dopise adresovaném státními prezidentu Emilu Háchovi snažil význam svobodozednářské činnosti zlehčit, naopak i jinde vyzdvihoval své působení při přípravách oslav Svatováclavského milénia, která byla některým zednářům trnem v oku. Obnovování zednářství po válce se již neúčastnil. Na osudu Jana Kaprase je možno demonstrovat, jak může být zednářská identita výrazně podmíněna celkovým dobovým kontextem.
Pokud máte zájem o více informací, pište prosím na adresu:
info@lmost.cz